Jak jsme v Turecku zbytečně kladli pasti

Chvilku před přistáním jsme kroužili nad Istanbulem. Najednou nám došlo, že vlastně vůbec netušíme, co máme dělat, protože maminky s tatínky jsme tentokrát poprvé nechali doma. Chodili jsme spolu z velké lásky a sedmnáct nám bylo let.

Žili jsme v domnění, že nebezpečí na nás v turecké metropoli číhá všude. Měli jsme se na pozoru i v ošuntělém hotýlku, kde jsme pro jistotu odmítli nám nabízený čaj. Zřejmě pod vlivem četby detektivek od Agathy Christie jsme nabyli dojmu, že by mohl být otrávený. Před odchodem z pokoje jsme po vzoru Jamese Bonda  nastražili pasti. Přes každou kapsu u batohů jsme nakladli jeden vlas.

Na lupiče jsme čekali marně. Žádná past nesklapla. Naopak jsme se začali brzy cítit jako doma. Nejlepší péče se nám dostalo v domečku, kde bydleli manželé Kaysu a Mutlu (rodiče známých mých rodičů). Najít jejich obydlí byl docela oříšek pro všechny obyvatele tamní čtvrti. Jména ulic jim totiž nic neříkala, pochybuju, že znali své adresy. Během dlouhého hledání se za námi utvořil průvod několika desítek lidí (včetně policejní hlídky) a my se stali zpestřením odpolední siesty. Až když jsem v místní hospůdce ukázala svůj deníček se jménem Kaysu na poslední stránce, propuklo všeobecné veselí. Všem bylo okamžitě jasné, koho hledáme. Energickou Kaysu znali široko daleko.   

Kaysu a Mutlu nás už netrpělivě vyhlíželi. Jen jejich vlčák Joni nás sledoval nevraživým a nedůvěřivým pohledem. Mutlu uměl anglicky asi tolik co my turecky, přesto jsme dokázali konverzovat i dlouho do noci. Kaysu usoudila, že turečtina je celosvětově srozumitelný jazyk a když k tomu přidá divokou gestikulaci rukou i nohou a svůj ďábělský smích, určitě se domluvíme.

Akorát byli chudáci v rozpacích z toho, že nejsme manželé a cestujeme spolu jen „na psí knížku“. To u nich není zvykem. Abychom jim udělali radost, odkývali jsme jim, že jsme snoubenci. Bylo znát, že se jim ulevilo. A když jsme je navíc i pozvali na naši fiktivní brzkou svatbu, zářili štěstím.

Když jsem se následující den úplně spálená vrátila z výletu, Kaysu spráskla ruce a celý podvečer nám názorně předváděla, jak dostane facku od „Hana´s mother“, že na mě nedala pozor. Herecké etudy zvládala na jedničku. Když ji tato scénka přestala bavit, zhrozila jsem se pro změnu já. Z obýváku se ozývaly podivné hlasité zvuky. Kaysu totiž právě stěhovala nábytek a připravovala v místnosti taneční parket. Čekala mě hodinová lekce tureckého tance za doprovodu podivné turecké dechovky.

Večeře byla opět o pěti chodech. Pod přísným dohledem Kaysu jsem musela vše sníst do posledního drobečku. Jak jsem z posunků pochopila, moje váha zdaleka neodpovídala tureckým standardům. Každá Turkyně prý musí být oplácaná a mít velký zadek. Loučení bylo dlouhé a dojemné. Jediný, kdo se z našeho odjezdu radoval, byl chlupáč Joni, který se už těšil na svůj klid a denní dávku pozornosti.

Hercule Poirot i Agent 007 by jistě byli zklamaní, že se naše první cesta za poznáním obešla bez dramatických zvratů, ale díky takovému startu se pro nás cestování stalo vášní. Musím říct, že jsem si před dvěma lety na naší svatbě uvědomila, že mi tam ty dvě turecké postavičky chybí. Volání (o rekordním počtu decibelů) „Mutlu, Mutlu, Mutluu, Mutluuuu!“ mi dodnes zní v uších.